Verča

Já jsem ta lidská část smečky, ta, která vychovává, vymýšlí výlety, závody a další akce, ale hlavně TA, která to všechno platí...

Psy posedlá jsem snad od narození. V roce 1989 jsme na Vítkově našli kříženku (asi) čau čaua Míšu, která nám dělala společnici dlouhých 13 let. Byla úžasná, ale o nějakém výcviku se u ní moc mluvit nedalo. Byla hodně samostatná, poslouchala tak první povel, další už ignorovala. Přeci nebude dělat cvičenou opičku.

Po jejím úmrtí jsem si splnila sen o psu s PP. Rodinná rada vybrala plemeno československý vlčák a tak jsem začala shánět fenečku tohoto krásného, i když poněkud složitějšího plemene. Pro Natušku jsme si jeli za pár týdnů. Uznávám, že volba plemene nebyla úplně šťastná, ale protože byla Natka taková jaká byla, byla má volba správná. Velmi rychle jsem zjistila jak je úžasná, jak jí baví učení, že nemá lovecké sklony, nebo že jsou jí konflikty s fenami nepříjemné a tak jsem mohla pomalu pronikat do úžasného světa kynologie. S tím je spojené i poznávání nových, stejně postižených kamarádů a tak se má "psí rodina" začala obrovským tempem rozrůstat.

V roce 2004 jsem se byla podívat na početný vrh tervíků B Briesberi, kde mě očarovala stříbrná Baya. Bohužel však doma další psík neprošel. Prošel až o rok později a uznávám, že to bylo jen dobře. Natce už byli tři roky, byla rozumější, poslušnější. Takže mohla být vzorem pro roční Wandu, kterou naučila cestovat, poslouchat, i některé překážky a hlavně nehonit zvěř...

V roce 2009 jsem zjistila, že nutně potřebuju menšího psíka, nejlépe také na agility, takže jsem si vybrala německého středního špice a následně Trixinku.

Po smrti Natky jsem váhala čím doplnit smečku, ale nejrozumnější (snad) volbou se stal zase špicík.

Rok po smrti Wandy jsem se díky Liči zase vrátila k belgickému ovčákovi.

13 let jsem byla členkou OSA Hloubětín, kde jsem se časem stala i instruktorkou agility. Leta jsme pořádali LVT Louny (nově LVT v Městci Králové), kde se s pejsky věnujeme agility, poslušnosti, coursingu nebo obranám.